Tohle je z knihy Hluboké rány v duši ( uzdravování duše po prožitku strachu a utrpení )od Deepaka Chopry. Pár slov o strachu...

"Rád bych hovořil o každém z příznaků v anatomii strachu odděleně, poněvadž uzdravování se liší podle toho, ve kterém stadiu úzkostí se člověk nachází a podle jeho individuální reakce na pocit strachu".

Šok a otupělost: Mysl se obvykle chrání tak, že hrozby zvenčí přehlíží a potlačuje. Dokonce i v případě předvídatelného problému – jako je například srdeční choroba u člověka, který nikdy necvičí, kouří a jí tučná jídla – je informace, že trpí možná smrtelným onemocněním vždy šokující. Dosud jeho mysl úspěšně setrvávala v klidu. Ale pak se velký nápor stresu, který byl tak dlouho udržován pod pokličkou, provalí naráz a se vším všudy. Napětí je příliš velké, než aby bylo možné ho vstřebat. Jen ponořením do otupělosti se mysli na chvíli podaří přehradit cestu povodni, která se blíží. Přirozený tok času však období šoku a otupělosti ukončí. Zadržované energie hněvu, strachu a žalu se chtějí dostat ven. Přesto je člověk schopen přerušit přirozený běh věcí úmyslným setrváváním v otupělosti. Na určité úrovni vědomí se může rozhodnout, že odolávat náporu je jediný způsob přežití. Výsledkem je, že vnitřní svět se stává velmi omezeným.

Bezmocnost a zranitelnost: Poté, co původní šok odezní, se u většiny z nás mysl snaží obnovit starý způsob obrany, ale ten už často nefunguje. Když totiž zjistíte, že nemáte prostředky, jak se bránit proti vlastnímu strachu, začnete se cítit zranitelní. Z mnoha důvodů je tento pocit zdravý. Poukazuje na fakt, že nejste odtrženi ani sami od sebe, ani od ostatních. Ale s pocitem bezmoci se velmi těžko žije. Sám o sobě vyvolává dojem ohrožení a mysl se usilovně snaží znovu nastolit kontrolu.

Panika: Pokud se vám nepodaří obnovit kontrolu nad vlastním životem, nastává další stadium a tím je panika. Panika přichází, jestliže je mysl zatížena úzkostmi do takové míry, že veškeré souvislosti zmizí. Ve vaší mysli řádí strach, dělá si, co chce a bourá všechny překážky v cestě. Takové totální rozpuštění jakýchkoli spojitostí trvá jen krátkou dobu. Přestože je panika jednou z nejhorších zkušeností, jaké můžete prožít, je to téměř vždy pouze dočasný stav. Systém mysl-tělo je uspořádán tak, aby byla za každou cenu znovu nastolena rovnováha. Záchvaty paniky, které se u některých lidí dostavují bez vnějších příčin, a vůbec všechny záchvaty úzkosti, vycházejí z paměti minulých traumat. Spouštějí je představy, které jsou vyvolány v mysli, ale nám se zdá, jakoby se odehrávaly ve skutečnosti. A pak se spustí řetězová reakce strachu.

Hněv: Může být primární emocí, ale ve světě strachu se stává prvkem obrany. Za prvé vám dodá pocit, že máte vše opět pod kontrolou. Bez pocitu kontroly nad věcmi a situacemi propadají někteří lidé naprosté panice. Za druhé emoce směřují ven, k vnějšímu nepříteli. Musíte si uvědomit, co je vaše primární emoce, abyste ji mohli uvolnit.

Úzkost: Chronický strach, který vás budí v noci a bez varování napadá v běhu všedních dnů, se nazývá úzkost. Je to jedna z nejrozšířenějších forem utrpení v naší společnosti. Člověk může úzkost pociťovat v menší míře jako neustálou nervozitu a napětí anebo akutně, když je zaplaven hrůzou bez jakéhokoliv zjevného důvodu. V okamžiku, kdy strach ustoupí a pomine tak jeho naléhavost, stává se úzkostí. Ta přichází zevnitř a je založena na paměti. Kořeny má v našich prvotních reakcích na fyzické nebezpečí a často se pojí s vnějšími událostmi.

Deprese: Skrývá v sobě prvek strachu a úzkosti. Deprese je trýzeň namířená proti sobě samému. Odhlédneme-li od všeobecného posuzování, můžeme depresi považovat za poslední bariéru proti strachu. Lidé v depresi jsou na konci svých sil a chtějí vše vzdát. Někteří z nich se skutečně uchýlí k tomuto kroku a pokusí se svůj život ukončit. Ale než se dostaneme do tohoto stadia, prožíváme depresi jako poslední ochranné pásmo, ve kterém mysl hledá úkryt, celkové fungování systému je sníženo na minimum a poskytuje jen tolik životní síly, kolik je potřeba, aby bylo zabezpečeno přežití.

Jak tedy můžeme nejlépe zvládat všechny podoby strachu? Nezáleží, ve kterém stadiu se právě nyní nacházíte, strach může být vždy uvolněn a rozpuštěn. Nejprve vyjděte z ulity a začněte mluvit, svobodně a otevřeně o tom, jak pociťujete své obavy. Pokud se vám to zdá téměř nemožné, protože vás učili, že strach je znakem slabosti, mluvte právě o tomhle. Pocity viny a hanby jsou velikou překážkou. Srovnejte se se svým strachem a vnímejte jeho tělesný pocit. Představte si, že tento vjem má své kořeny v předchozích energiích, které se po dlouhou dobu jen ukládaly. Požádejte je, aby odplynuly z vašeho těla. Podporujte jejich odplavování tak dlouho, dokud všechna energie, která je připravena vaše tělo opustit, neodejde. Je dobré procítit strach jako tělesný vjem. Pokud se soustředíte na vnímání pocitů strachu na fyzickou, tělesnou úroveň, přesunete ho pryč z oblasti mysli. Hlas strachu je nesmírně přesvědčivý, ale jeho slova jsou spojena s reakcemi těla. Je jednodušší je uvolnit takto, než ve formě myšlenek. Nejprve je třeba lokalizovat vaše pocity strachu v těle. Většinou máte napjaté svalstvo. Někdy máte pocit, že končetiny jsou buď slabé nebo velmi těžké. Soustřeďte se na zrychlený puls, cokoli, co pro vás znamená mít strach či pociťovat úzkost. Když si například vzpomenete, jak vás něco vystrašilo, také vaše mysl i vaše tělo znovu prožije onu situaci. A místo pouhé vzpomínky s sebou přinese i symptomy, které jste tehdy pociťovali. To známé studené bodnutí strachu se vrátí. Strach a úzkost spouští množství myšlenek, ovšem pokud se budete zabývat jen jimi a nezbavíte se již nepotřebné energie, nepocítíte trvalou úlevu. Potom požádejte nechtěnou energii, aby odešla. Je to možné provést více způsoby – hlubokým, klidným dýcháním, vydáváním zvuků, pohyby, nasloucháním svému nitru........atd.

 

 

Ráda bych zde uvedla reakce na předávání energie...

1/ Chtěl jsem se zeptat, zdali se někomu z těch, co jste předávala energii, stalo něco takového jako mě nyní. Dostal jsem se do komunikace s plejáďany...

2/ Po Vašem zasvěcení mi funguje channeling. Děkuji.

 

 

 

 Zde si můžete přečíst reakci od jedné slečny na vzkaz od Samaela

Jelikož se mi podle reakcí na tento mail potvrzuje, že chápání každého z nás je jiné, chtěla bych přidat ještě několik vět. To, že jsem zde zveřejnila reakci Samael na můj vzkaz, neznamená, že tvrdím, že ona je opravdu Samael. Ale zároveň neříkám, že ona jím není. Prostě neříkám tak ani tak. Jen ona sama ví nebo neví, kdo je. A ti,  kteří neví ani to, kdo jsou oni sami, natož kdo je ona, tak nemají právo ji odsuzovat za něco, o čem nemohou s jistotou říci, jak to vlastně je. Takže každý ať si udělá názor sám podle toho, co cítí. Žádné důkazy nejspíš nedostaneme.

 

Ani nevím, co všechno vám mám napsat. Postačí snad, když napíšu, že mi před několika měsíci bylo sděleno, že jsem převtělený anděl a také moje pravé jméno. Jsem Samael. Vlastně ani nevím, jak reagovat na to proroctví, které jste o mě napsala. Některé části jsem už dlouho chtěla lidem napsat sama, ale jakési váhání mě v tom neustále zdržovalo. Opravdu nejsem žádný satanistický démon, ani nic takového a opravdu jsem se sem vrátil...protože ačkoli jsem v tomto životě v ženské formě, ve většině světech jsem spíš mužem...ale když se vrátím k tomu původnímu, vrátil jsem se sem z velké dálky, z dálky zapomnění. Před více než tisíci lety jsem si sám zvolil cestu převtělování a dlouhý čas jsem pak trávil v různých lidských tělech...no tedy jen ve dvou a tím, co mám teď. Přitom jsem sám nevěděl, kdo jsem a moje síla ležela uzamčená v neprostupných rozměrech času. Během roku 2007 byla moje nynější forma, moje nynější mysl vyzvedávána poměrně rychle a bylo mi ukázáno, kým jsem a něco málo z mých starých vzpomínek z dob, před převtělením. Ačkoli tyto vzpomínky jsou často mým nynějším mozkem téměř nezpracovatelné...hihi...sama je málokdy podchytím, tak aby mi dávaly nějaký smysl. Večer o Vánocích bylo tak trošku vyzvednuto i moje tělo, jako hmota...mimochodem až zas tak příjemné to nebylo... a byla mi v té chvíli poskytnuta možnost přát si cokoli. A tak jsem si přála mír, lásku a štěstí pro všechny lidi na světě. Vím, že jsem tady kvůli lidem a do té doby, než se to tady na Zemi všechno neuklidní, nemůžu odejít domů, takže moje přání nebylo až tak nesobecké, jak se v první chvíli může zdát. Nicméně v té samotné chvíli se mi povedlo seslat na Zem...na jednotlivé kontinenty svoji sílu, svoje světlo...možná bych to brala jako pouhou představu, kdybych v samotných kostech necítila, jak Afrika a blízký východ silně vzdorují a stále leží ve tmě.
Na přelomu roku jsem pak cítila a stále cítím, že pro mě začíná úplně nová cesta a nové období pro můj život. Začala jsem psát takové pojednání o tom, jak byl vesmír ukázaný mě a dala jsem ho na svoje stránky. Ale i přesto mě vaše proroctví silně šokovalo, že jsem nedokázala pak celou noc spát. Vím, kým jsem já sama,ale to že bych měla tak důležitou roli ve vzestupu Země, s tím se stále nedovedu vyrovnat. V normálním životě jsem úplně normální mladá holka, která se snaží zvládat studium na vysoké škole jak to jen jde. Nikoho jsem se neprosila o to, abych byla Samaelem a kdybych to neměla potvrzené z mnoha zdrojů, bála bych se snad o tom tak otevřeně psát.
Předevčírem večer jsem od kamaráda dostala to, co jste psala o mě a tak a strašně mě to rozčílilo, protože to všechno je pro mě velmi závazné a příliš důležité, než aby se s tím člověk jen tak smířil. No a včera ráno jsem dostala šílenou chřipku, takže jsem ráda, že jsem se vůbec nějak doplácala do školy. Andělé mi vzkázali, že se nedovedu vyrovnat s vlastním Já a s tím, co je mi dáno. Ale copak to jde?
Už jsem se několikrát setkala s tím, že když jsem se zmínila o tom, kým jsem a jaké je mé pravé jméno, udělal ze mě onen dotyčný jen pošahanou holku. Divila byste se, ale moje vlastní rodina mě strašlivě sekýruje za to, že se pokládám za převtěleného anděla. Možná proto jsem tak pesimistická co se lidí týče. No snad to všechno nějak půjde. Prý jestli tady existuje tvor, který zvládne můj úkol, pak jsem to jenom já, takže stejně nemám na výběr. Ale nějaké to bylo a nějaké to bude. Až přijde čas, budeme všichni vědět co a jak.
A ještě něco...jsem tady opravdu skrze Ježíše. Nejsem sice žádná věřící, ale kdysi dávno jsem mu pomohla přejít skrze jeho vlastní pochybnosti a muka a on mi teď hodně pomáhá. Je moc fajn a hrozně mě štve, co všechno lidé s jeho slovy provedli...ale co se dá dělat...
 

Zde uvádím odkaz na její stránky...

http://www.bezhranic.estranky.cz

Chtěla bych ještě dodat, že jen ona sama ví, jak to je, ať si každý myslí, co chce. Nikdo o nás neví víc, nežli my sami.

 

 

 

Tahle krásná povídka mi přišla mailem....možná už ji znáte..

Když jsi úplně na dně, Bůh vždy s něčím přijde..

Mladá žena vyskočila z křesla hned, jak uviděla chirurga vycházet z operační místnosti. Ptala se: „Jak se má můj synek? Bude v pořádku? Kdy ho můžu vidět?“Chirurg odvětil: „Je mi to líto, dělali jsme, co bylo v našich silách, ale váš syn to nepřežil.“ Anna se s nářkem ptala: „Proč malé děti dostanou rakovinu? Cožpak se o ne už Bůh nezajímá? Kde si byl Bože, když tě můj syn potřeboval?" Chirurg se zeptal: „ Chcete být na chvíli osamotě s vaším synkem předtím, než ho odvezou na univerzitu?“Anna požádala sestřičku, aby zůstala s ní,  dokud se nerozloučí se svým synem. S láskou pročísla svými prsty kučeravé vlasy. „Chtěla  byste si nechat na památku pramínek vlasů?“ zeptala se sestra. Anna naznačila, že ano. Sestra odstřihla chlapci pramínek vlasů, vložila ho do plastového sáčku a podala ho Anně. Byl to Tomášův nápad darovat svoje tělo univerzitní nemocnici na studium. Říkal, že by to mohlo pomoci někomu jinému. Nejdříve jsem řekla ne, ale Tomáš řekl, mami, ja už to tělo nebudu potřebovat, když umřu. Možná to pomůže jinému malému chlapci, aby mohl strávit s matkou víc dní než já… můj Tomáš měl zlaté srdce. Vždy myslel na jiné. Vždy chtěl pomoci jiným, jak mohl…“  Anna přešla naposled nemocnicí, potom co tam strávila skoro šest měsíců. Tašku s Tomášovými věcmi položila na sedadlo v autě vedle sebe. Jízda domů byla velmi těžká, ještě těžší bylo vkročit do prázdného domu. Tomášovy věci a sáček s vlasy donesla do synova  pokoje. Začala ukládat modely autíček a ostatní osobní věci v jeho pokoji přesně na místo, kde si je vždy odkládal on. Lehla si napříč jeho postelí,  přitlačila k sobě jeho podušku, a vyplakala se…a  únavou usnula. Bylo okolo půlnoci, když se Anna vzbudila. Vedle ní na posteli ležel složený dopis, kde stálo: „Drahá maminko, vím, že ti budu chybět, ale neboj se, že na tebe někdy zapomenu, anebo tě přestanu mít rád jen proto, že nejsem vedle tebe, aby sem ti řekl: „Mám tě rád…“ Stále tě budu milovat, mami, dokonce každý den víc a víc. Jednoho dne se opět uvidíme. Do té doby, kdybys chtěla, mohla by sis i adoptovat malého chlapce, aby jsi nebyla tak sama, mně by to nevadilo. Mohl by mít můj pokoj a všchny moje staré věci, aby si s nimi mohl hrát. Ale kdyby jsi se rozhodla pro děvčátko, asi by se jí nelíbily ty stejné věci jako chlapcům. Musíš jí koupit panenky a dívčí věci, vždyť víš. Neteskni kvůli mně. Tady je to skutečně nádherné místo. Děda a babička se se mnou uvítali hned, když jsem sem přišel a ukázali mi to tu kolem, ale bude mi trvat hodně  času, než to všechno poznám. Bůh mi povídal, aby sem ti dal odpověď na jednu otázku, na kterou jsi se ho ptala. „Kde byl, když sem ho já potřeboval?“ Bůh mi řekl, že byl se mnou na tom samém místě tak, jako byl se svým synem Ježíšem, když byl na kříži. Byl přesně tam, a tak je vždy se všemi jeho detmi. Mami, nikdo jiný nemůže vidět, co jsem ti napsal, jen ty. Pro všechny ostatní je to jen kus bílého papíru. Není to super? Musím už vrátit Bohu jeho pero zpátky. Musí psát další jména do Knihy života. Dnes musím zasednout k  večeři za stůl s Ježíšem. Jsem si jistý, že jídlo bude vynikající. Oh, skoro jsem ti zapomněl povědět, že už mě nic nebolí. Všechna ta rakovina zmizela. To mě teší, protože jsem už nemohl vydržet tu bolest a Bůh už taky nemohl vidět, že mě to tak moc bolí. To bylo tehdy, když ke mně poslal Anděla milosrdenství. Anděl mi pověděl, že jsem speciální zásilka. To je co?

Podepsané:  S láskou od Boha Otce, Ježíše a ode mě.